Zdroj: Český rozhlas Online
Datum: 29.07.2002
Podtitulek: S Humoristou kolem Česka
Autor: Lenka Jaklová
"Někdy v sedmdesátých letech, myslím, že to bylo v roce 1977, jsem zaslechl projev brýlatého
skladníka, jmenoval se Gustav Husák. Řekl: 'Hranice nejsou korzo, aby nám tam nějací lidi
chodili.' Tehdy jsem si umanul, že jednou tu hranici obejdu. Tuhle cestu jsem si prostě vysnil."
Osamocenou pouť podél České republiky si Jaroslav Derner z Hradce Králové, jemuž kamarádi
neřeknou jinak než Humorista, daroval ke svým padesátým narozeninám. Než si mohl slavnostně
připít šampaňským se svými přáteli a příznivci, musel překonat trasu dlouhou 2303 kilometrů.
Zdolal ji za dvaadevadesát dní, tedy o osm dní dříve, než si původně plánoval. Pro svůj start
i cíl si zvolil hraniční přechod v severočeských Vejprtech. Na závěr si dopřál vtípek hodný
svého pseudonymu, když se z koryta hraniční říčky vyšplhal po laně na vejprtský most právě
v bodě, kterým prochází hranice. Stalo se tak 20. července v jednu hodinu po poledni.
Absolvovat opravdu důsledně vytouženou trasu kolem republiky, po níž se Jaroslav Derner
vydal 20. dubna, nebyla žádná idyla. Za přístřešek ke spánku musel posloužit třeba i krmelec,
občas bylo nutné brodit se močály a vysokými kopřivami, stoupat do "krpálů" a někdy celé dny
putoval osaměle odlehlými příhraničními oblastmi, kde nepotkáte člověka. Zato tam bylo možné
najít potoky s průzračně čistou vodou a kouzelná zákoutí, kam by se vytrvalec ještě někdy v
doprovodu svých přátel rád vrátil. Hluboké dojmy si Jaroslav Derner odnesl z bývalé osady Lučina
(Heinrichsrieth, kde potkal Němce, kteří před koncem války žili v bývalých vesnicích na české
straně). "S nimi se dá dobře pokecat," hodnotí přívětivost starousedlíků. O Češích žijících na
hranicích to prý říci nemůže. "Němci mi přáli při loučení hodně štěstí, Češi udiveně koukali."
A jsou tu i jiné rozdíly. Německý les je uklizen a jsou tu i cesty a hospůdky.
Zatímco na české straně je divočina a ruiny. Lidé kraj opouštějí. "Pokud to bude takhle
pokračovat, odejdou z něj nakonec všichni," vyslovuje své obavy Jaroslav Derner.
Denní rekord chodce byl 31 kilometrů, nejméně jich ušel dvanáct. Asi jednou za čtrnáct dní mu
přátelé na smluvené místo dovezli potraviny, jinak putoval sám a sám s dvacetikilovou zátěží
v batohu. Jediné spojení s civilizací mu umožňoval mobilní telefon. Zprávy o Humoristově putování
přinesla některá média a deník z jeho cest se zásluhou jeho přátel pravidelně objevoval na
internetových stránkách www.vladamikulec.cz/humorista.htm.
Lidé, kteří ho poznali, ho občas pozvali k sobě domů i na skleničku. S pochopením a přátelskými
reakcemi se ale setkával poměrně často. Po několikadenním putování v dešti mu dobří lidé poskytli
přístřeší v rehabilitačním ústavu v Chuchelné. Možnost vysprchovat se, vyprat a usušit oblečení
přišla v pravý čas.
Pohraničníci v Polsku ale o internetových stránkách zřejmě neměli ani tušení a zarostlý muž,
který při přechodu přes řeku pronikl na polské území, vzbudil jejich podezření. Polský celník
na něho dokonce vytáhl pistoli a přivolal posily. Naštěstí všechno dobře dopadlo. "Musel jsem
jejich náčelníkovi ukázat své internetové stránky, teprve pak si nechal vše vysvětlit a pozval
mě na kafe," komentuje své zahraniční dobrodružství "Humorista".
Stojí za zmínku, čím se poutník posiloval na své cestě. Zpravidla si ráno dopřál šest krajíců
chleba obložených špekem, turistickým salámem i sýrem. Chleby pak hustě posolil a jídlo zakusoval
syrovým česnekem. "Jedl jsem to, o co si tělo řeklo. Ztratil jsem hodně soli, proto jsem si
přisoloval."
Své zážitky a zkušenosti si Jaroslav Derner pečlivě zaznamenával do vandrovní knížky, časem
by je rád utřídil. O své cestě by chtěl napsat knihu. Už teď si ale celou trasu den po dni
můžete projít na zmíněném webu přesně po hraniční čáře.
